Ze života - 01

10. srpna 2017 v 22:12 | Sim |  POSTŘEHY ~ DENÍK

Už je to dlouho, co jsem se neozvala a nic nenapsala. Neměla jsem potřebu sdílet se světem veškeré svoje pohnutky. Ale teď tu potřebu mám. Vím, že je to tady dávno zapomenuté, moná právě proto je tak lákavé sem tohle napsat, spolehnutí se na to, že to pravděpodobně nebude nikdo číst. :D

Dostala jsem se do svízelné situace, a abych ji pochopila, měla bych začít od začátku.



Píše se rok 2010. V té době jsem hezká holka, která si fotí "selfie" před zrcadlem, aby si dodala sebevědomí, které potratila nějakým záhadným způsobem. Možná to bylo spojeno těmi všemi situacemi, které se kolem mě děly.

Strávila jsem ten rok 12 kouzelných dní s rodiči, a to jsem s nimi neměla nejlepší vztah, na dovolené na Krétě. Neměla jsem sebemenší starosti, jediné co mě trochu trápilo a měla jsem z toho komplex bylo, že jsem neměla ploché bříško ale trochu vypouklé. Na tu druhou stranu jsem pořád byla kočka. Teď, když se na to podívám zpětně, mým největším problémem bylo, že jsem měla rovnátka, ale i s nimi jsem byla hezká, což je zvláštní, protože jsem trpěla komplexem méněcenosti a odmítala jsem se na fotkách usmívat se zubama venku. V tomto období jsem se pokoušela aktivně plavat.

O dva roky později jsem maturovala. Když jsem šla na maturitní ples, byla jsem asi o 5 kg těžší, než jsem byla před dvěma lety. Pořád jsem se ale vlezla do svých šatů z tanečních a byla jsem se sebou relativně spokojená.

A pak bum, přišla vysoká a já přestala jíst. Přestala jsem vycházet ven, mou jedinou pohybovou aktivitou byl tanec a to až ve 2. semestru prvního ročníku. V prvním semestru jsem se pokoušela zžít se školou. Nevěděla jsem v podsatě, jak vyjít s pěnězi, protože najednou to bylo placení nájmu, koupení učebnic do školy, z ničeho nic jsem zjistila, že nemám prakticky co na sebe, protože bych se musela každý týden stěhovat k našim a zpátky do Brna. Rodiče mi posílali každý měsíc peníze 6000Kč, z čehož jsem 3000 platila nájem, a zbytek jsem měla na jídlo, případné aktivity, které jsem chtěla dělat. Naštěstí se dalo s mými rodiči domluvit a když jsem se chtěla přihlásit do nějakého kurzu, tak mi ho samozřejmě zaplatili. Ale zjistit najednou, že za chleba, těstoviny, máslo, maso, a kupu zeleniny dám týdně skoro 1000 bylo moc. Musela jsem to zredukovat, abych nemusela volat, že mi došly peníze. Trvalo mi celý půlrok, než jsem přišla na to, jak aspoň jakž-takž vyjít s tím málem. Začala jsem chodit do menzy na oběd, problém byl ale, že mi v menze absolutně nechutnalo, ba co hůř, začala jsem po jídle z menzy zvracet. A bylo jedno kterou z těch mnoha menz jsem navštívila. Do toho připočtěme stres ze zkouškového... už v té době mi hořelo za zadkem, jen jsem si to neuvědomovala. Najednou jsem začala vyhazovat i jídlo, co jsem uvařila, protože mi buď přestalo chutnat nebo se mi skazilo v lednci. Nikdy jsem neuměla vařit pro jednu osobu, takže jsem většinou uvařila jídla na víc dní. No a díky mému nehospodaření jsem dopadla tak, že než jsem se nadála, přibrala jsem 35 kg.

Druhý semestr prvního ročníku pro mě byl o něco méně náročný a to z jednoduchého důvodu. Objevila jsem tanec. Ten mě začal naplňovat a cítila jsem se šťastná, spokojená. Najednou pro mě nebylo těžké se učit na zkoušky, ten semestr jsem nesplnila asi jenom 3 předměty, přičemž dvou jsem se vůbec nezúčastnila. Přitom jsem potkala kamarádku, která mi neskutečně moc pomohla a v podstatě pomáhá dodnes, jsme si hodně blízké :)

To léto, 2013, se staly dvě věci. Přestěhovala jsem se a máma mi řekla o tzv. Dukanově dietě. Koupila knížky, jedna s radami, jak se má držet, druhá s recepty a já ji začala poctivě dodržovat. Do toho jsem nastoupila do nové brigády, kde jsem byla taky spokojená a přišla jsem i k nějaké té koruně :) A zhubla jsem neuvěřitelnch 20 kg během ne celých dvou měsíců. Bylo to šťastné období... až do září toho roku. Moje babička, která byla se mnou celý život byla vážně nemocná a v roce 2001 prodělala operaci srdce, kdy dostala umělou chlopeň a na druhé jí udělaly plastiku. Byla odvezena do nemocnice hned první týden, tam jí zjistili, že má vodu na plicích, dostala naordinovaný kyslík a nějaké léky.

Pořád jsem zvládala dietu držet, v té době jsem taky potkala dnes už dávno bývalého přítele Martina, ten to celé prožíval se mnou a byl mi oporou. Babičku jsme po 14 dnech dostali domů, na domácí péči, kde jsme se o ni starali. Bylo to v pátek a já jsem v neděli měla odjíždět do Brna, protože v pondělí mi začínala škola. Pomáhala jsem babičku koupat, přebalovat, když máma nebyla doma, byla jsem na to s tetou, popřípadě tátou, pokud zrovna nebyl v práci. Bylo to těžké jenomže v pondělí mi máma napsala SMS, že jí mám okamžitě zavolat, a samozřejmě jsem to udělala. Věděla jsem, že je konec, protože babička na tom byla moc špatně, když jsem odjížděla. A máma mi to jenom potvrdila. Martin byl u mě a snažil se udělat všechno pro to, abych na to nemyslela a dařilo se mu to, dokud byl u mě. Ale ve chvíli, kdy jsem osaměla, ty myšlenky se vrátily. Mívala jsem o babičce zlé a živé sny. Pamatuju si je doteď, jak mi leží umírající na posteli a já s tím nejsem schopna nic udělat. Vyrovnávat se s její smrtí bylo pro mě neuvěřitelně obtížné. Ve středu jsme odjížděli na Slovensko, odkud babička a i moje maminka pochází, abychom ji tam pohřbili.

Odjezd byl velice vyhrocený, při řízení jsme se střídali s tátou a máma má takový zlozvyk říkat, co máte jako řidič dělat, byť sama dobrovolně nejezdí delší trasy, než je 20 km, a někdy už ani to ne. Samozřejmě, že jsme se pohádali všech pět, co nás bylo v autě. Ještěže náš pes, je tak hodný a neštěká. V autě jsme byli já, táta, máma, Dáša (to je ta teta, kterou jsem dřív zmiňovala), a brácha + již zmiňovaný pes. Čekala nás cesta přes 400 km a s tátou jsme na ni neměli klid. Takže jsem samozřejmě mámě řekla, že jestli se jí moje řízení nelíbí, tak si může vystoupit a dojít si na pohřeb sama a pěšky a ona, že mám zastavit. Tak jsem zastavila a nechala ji vystoupit a rozjela jsem se, načež táta mi smířlivě řekl, ať zastavím, že si půjde s mamkou promluvit. Měla jsem už toho všeho plné zuby.

Nakonec po úmorných 4 hodinách cesty jsme se doplahočili do malé slovenské dědinky, kde jsme byli ubytovaní u bratra naší babičky, tedy strýce. A tam nastal problém. Moje hluboce zakořeněná poslušnost, kterou mi rodiče skvěle vtloukli do hlavy byla silnější jak moje vůle. Protože když někdo vaří jídlo, vaří, jak je zvyklý a málokdy se zeptá, jestli to budete jíst. Teta (strýcova manželka) udělala kuřecí vývar s těstovinama a jako druhé jídlo bylo maso a brambory. Mě by nevadilo, kdybych dostala vývar bez těstovin a maso bez brambor, ale máma řekla, že musím sníst, co dostanu na talíř a nebudu si přece vymýšlet. Tak jsem tedy začala jíst normální stravu.

Pohřeb byl ve skromném duchu a kar taktéž, ale to neznamenalo, že jídlo bylo jiné, než obyčejně normální a naprosto nevyhovující pro můj stravovací plán, při kterém jsem chtěla zhubnout zpět na svou váhu, což bylo nějakých 65kg. Po týdnu na Slovensku na normální stravě jsem nedokázala vrátit se zpátky k "Dukance." Jednak stres ze zkouškového a začaly trable s přítelem, protože se ukázalo, že je naprosto nezodpovědný, a měla jsem pocit, že mu spíš začínám dělat matku, než že bych byla jeho přítelkyní. Do toho se mi stalo to, že v lednu 2014 jsem omdlela přímo před tramvají a ještě ten týden v neděli jsem zkolabovala našim. Táta mě odvezl na úrazovku do Brna, abych to měla případně blíž domů (na byt), nebo ať můžu v klidu nastoupit do školy, kdyby se doktor rozhodl mě do ní poslat, což také udělal, ale zároveň mě poslal na neurologii ke Sv. Anně. Doktor tam byl moc milý, poslal mě na Magnetickou rezonanci, a pak spoustu dalších vyšetření, kde mi řekli, že moje tělo nemá dostatečné okysličení (srdcaři) a že trpím lehkou arytmií. Všechno tohle jsem si oběhala sama, tedy až na jeden, protože mi bylo zjištěno, že v hlavě mám cystu, což jsem věděla už od nějakých 13 - 14 let, ale kvůli rovnátkům jsem na MR nemohla jít. Vtip byl v tom, že se zvětšila o milimetr, což normálně není moc, ale doktor mi řekl, že mě ještě pošle na vyšetření cév, vedoucí do mozku, aby si byl jist, že na ně netlačí. Tou dobou se mi taky zhoršovaly migrény, na které trpím už od 15, a to ím, že periodicita z 1 - 2x za čtvrt roku se stalo 3x - 4x týdně, ale při tom všem není moc se čemu divit. Také mi řekl, abych se připravila na nejhorší a ať přijdu sbalená. Co si asi tak pod tím můžu představit? Na test jsem byla objednaná až v květnu. Dostala jsem na papíře rukou napsaný čas, v kolik se mám na neurologii dostavit. Ještě pořád jsem chodila s Martinem, ale věděla jsem, že v tomhle čase je pro mě spíš koule u nohy než přítel, protože jsme oba byli studenti, až na to, že jsem změnila práci a najednou jsem vstávala o půl páté do práce, když jsem šla na ráno a z odpolední jsem se vracela v 11 večer. On působil v podstatě jako bezstarostný student. Nemusel řešit, jestli má co k jídlu, protože mu maminka navařila do krabiček na celý týden. Neříkám, že mě máma nenavařila, ale mě se to nikdy nechtělo tahat, ten kufr byl pak příšerně těžký, navíc jsem měla a pořád mám raději čerstvě uvařené jídlo, než jídlo nachystané dopředu. V té době jsem se snažila ale jíst hodně zdravě a i cvičit, pořád jsem tancovala, abych si udržela dobrou náladu. Několikrát jsem s ním mluvila, že nemůžu neustále hlídat, jestli má ISIC, nebo jestli nemá prošlou občanku, atd. Nepomohlo to. Až jednoho dne jsem to už nevydržela s přítelem jsem se rozešla. Najednou byl svět o dost hezčí, jako by mi ze zad spadl obrovský balvan. Mileráda jsem ho poslala do háje, a pak když jsem měla pocit, že můžu i létat jsem si užívala nově nabyté svobody a hodlala jsem si život užít, jak jen to půjde, protože když jsem se měla připravovat na nejhorší, rozhodla jsem se dělat věci, které bych třeba normálně neudělala a ne, nevyzkoušela jsem bunjee jumping nebo skok s padákem :D a nebudu tu popisovat, co jsem vyváděla, ale najednou jsem byla jako utržená ze řetězu a přísahám, že v té době jsem nepřibrala ani gram, ale ani nezhubla. Ale - užívala jsem si.

Jenže se blížil termín a najednou do něj byl týden. Začala jsem si tedy pakovat věci a poprosila jsem kamarádku, jestli by nešla se mnou, protože mí rodiče nemohli. Ona samozřejmě souhlasila a na vyšetření mě doprovodila. Když jsme tam došly, ve mně byla opravdu malinkatá dušička. Vzhledem k tomu, že na papíře se skvěl čas 16:00 počítala jsem s tím, že si mě asi budou chtít nechat jednu noc na pozorování. No, nakonec se ukázalo, že je to 10:00 a přišla jsem pozdě navíc do špatné budovy a ještě k tomu zbytečně sbalená. Což bylo obrovské plus.

Na vyšetření jsem byla přeobjednaná a doktor se mi tam omlouval za to, jak mě kolega vyděsil, protože výsledek dopadl dobře a já děkovala všem, komu jsem jen mohla a co nade mnou drželi ochrannou ruku.

Jenomže potom přišel podzimní semestr třetího ročníku. Najednou jsem byla závislá na energyťácích, protože přes množství zkoušek a přecenění sama sebe jsem neměla dostatek času na učení a váha pomalu začala jít nahoru. Do toho několik stresových situací, uzavření se sama do sebe, a trpění potichu, protože jsem nechtěla jít za nikým a otravovat ho se svými problémy a samozřejmě často opakující se migrény. To všechno zapříčinilo můj vyhazov ze školy. Půl roku tahanic s děkanátem a rektorátem stejně přišly vniveč. Pro jistotu jsem si udělala přijímačky na hudební vědu, na kterou jsem se dostala. Opět mezitím jsem 2x změnila v práci, a v té druhé jsem vydržela 8 měsíců, z čehož do září jsem pracovala na HPP. A tady se objevil můj obrovský problém a to tréma.
Po tom, co jsem v 15 zmršila koncert na ZUŠce, nejsem schopná hrát na klavír bezchybně před někým nebo když se nahrávám. Vyučující tohle o mě ani nevěděla a já z ní dostala strašný strach. Byla jsem už registrovaná skrz migrény v centru pro studenty se specifickými nároky a cítila jsem, že mám problém a pravděpodobně tohle nedokážu dostudovat. Svojí referentce jsem se zhroutila, protože v té době mi neustále rodiče vyčítali, že mě pořád musí živit, a že jsem měla tři roky prázdnin. Netušili však, co všechno mě ty tři roky "prázdnin" vlastně ve skutečnosti stálo. Byla jsem psychicky na dně a to se projevilo už v práci hned první měsíc, co jsem nastoupila.

Během tohoto celého období jsem se nesčetněkrát snažila nastartovat opět dukanovu dietu, ale neúspěšně. Psychicky jsem nebyla ve stavu, kdy bych byla schopná přísný režim dodržet. Do toho mi životem proplulo několik mužů nebo chlapců, ale nic extra vážného až ten poslední mě pořádně sebral, když se se mnou rozešel, protože jsem byla do něj zblázněná. Doslova, ale nevyšlo to, protože vázla vzájemná komunikace.
Do toho opět několik stresových situací, Ukončila jsem školu, nastoupila do práce na HPP, která ze začátku byla moc fajn, ale když vysíte 24hodin na telefonu 7 dní v týdnu jako dispečer logistiky, začne to lézt na mozek.
Loni v létě jsem odjela s bráchou do Egypta na týden. Měli jsme stmelovací dovču a užili jsme si ji pořádně a teprve tehdy jsem byla schopná se konečně pořádně odpoutat od bývalého. Jo potkala jsem tam jednoho dotyčného, který do mě viděl víc, než jsem chtěla. Zhroutila jsem se a on mě dával dohromady. Bylo mi ukradený, že je Turek, ale v tu danou chvíli mi rozuměl a měla jsem pocit, že balvan, který jsem na sobě nesla opět opadl a mohla jsem být volná, tedy až do návratu. Připadalo mi že lidi kolem mě jsou neuvěřitelně pesimističtí, a necítila jsem se tady šťastná a chtěla jsem se vrátit, ale ve skutečnosti jsem chtěla jen utéct od všeho a mít svatý klid. Jenomže když před něčím utíkáte, dožene vás to jako bumerang a dá vám to několikanásobnou ránu.

Po návratu do ČR jsem si psala se dvěma egypťanama a pouze s jedním jsem dodneška v kontaktu, že si občas napíšeme a zeptáme se toho druhého, jak se má. Je moc fajn. Taky mi přiznal, že když mě poprvé uviděl, resp. Na mě promluvil, měl pocit, že ho asi zabiju nebo co :D. Přiznám se, že jsem na tu dovolenou jela s tím, že se nechci s nikým bavit :D a pak si přijdou dva borečci se představit a otravovat nás, no super :D Ale zpět k jádru věci. Pochopila jsem, že před problémy neuteču, takže jsem se rozhodla jim postavit. Jenomže, jak to udělat? Neměla jsem tušení, jak začít a začala jsem propadat stavům, kde jsem byla naprosto zoufalá a neschopná cokoliv dělat. Opět jsem přestala jíst a kdy už jsem něco jedla, tak to byly hranolky, čipsy nebo čokoláda. Snažila jsem se pro sebe něco udělat. Moc mě nakoplo a pomohlo slézání s holkama každého půl roku na chatě, kde jsme si mohly pokecat a případně i poslechnout názory druhých. Zahrát si nějakou tu hru a odreagovat se. Vypnout ten neskonalý shon, který je všude kolem nás.

No a letos koncem dubna jsem stoupla na váhu a měla jsem 115 kg. Začala jsem poctivě držet dukanovu dietu a poslední týden v květnu jsem dostala z ničehonic horečky. Dostala jsem antibiotika, neschopenku na týden. Dukanku jsem držela dál. Vrátila jsem se do práce a začala jsem cvišit, jenomže jsem si udělala pracovní úraz s rukou, takže opět neschopenka na týden, přičemž jsem přesvědčila paní doktorku, aby mě pustila po týdnu do práce. A najednou horečky 40. Není obvyklé, že bych tak často trpěla na horečky. Moje poslední byla v 15, takže co tohle mělo u všech všudy znamenat? Najednou se ukázalo, že mám zápal plic, dostala jsem pořádná antibiotika a 14 dní v posteli. Při tomhle onemocnění jsem si řekla, že mi dukanka může vlézt na záda, byť jsem 10 kg zhubla, ale potřebovala jsem se nadopovat pořádnými vitamíny. Pak jsem se konečně mohla vrátit do práce, ale dukanova dieta zůstala nějak nedotčená. Protože jsem opět začala mít psychické problémy a mě to už vážně nebaví.

Cítím se osamělá, byť mám při sobě přátele, na které se mohu obrátit. Vztah s rodiči, který nebyl nikdy nijak extra růžový se teď začal zlepšovat jen díky tomu, že jsem začala akceptovat to, jací jsou. Jiní nebyli a nebudou a jsou to mí rodiče. Budou mi ubližovat, ale věřím tomu, že já se jim taky naubližovala a naubližuju dost, takže si nemáme co vyčítat. Ne, že bychom si to dělali vyloženě naschvál, i když některé mé výlevy jim naschávly byly, abych jim ukázala, co dělají oni mě, jim to ale nikdy nedošlo a ani nedojde, jsou už prostě takoví. A mám je ráda., protože rodiče mám jenom jedny a nevím, jak ještě dlouho tady se mnou budou.
Myslím, že jsem za ty roky prošla obrovskými změnami a ještě mě čeká dlouhá cesta, ale nechci to vzdát. Snažím se teď jíst pravidelně a do jisté míry se mi to i daří, za což jsem neskutečně vděčná, protože moje stravování nula, nula nic byly opravdu zlé. Všichni kolem mě mi tvrdí, že jsem podvyživená a já už chápu, co tím myslí. Takže jsem se rozhodla udělat velký krok.

Nemám problém s tím, že bych nebyla hezká. Myslím si o sobě, že hezká jsem. Ale jsem tlustá a to je ten problém, který hodlám změnit, protože potřebuji být se sebou spokojená. Nejvíc na sobě mám ráda svoje oči a vlasy. A i když nedokážu udělat všechno, co bych chtěla, tak okay, protože jsem taky jenom holka, která potřebuje pomoct nést tašky s nákupem, navrtat poličku a nemusím být ve všem takovej chlap a superman.

Takže startuju. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama